UA-106160129-1

30. 11. 2015

Tento příspěvek nemá ambici být vědeckým pojednáním o Mistru Janu Husovi či husitství ani odbornou studií na pomezí teologie, historie, geologie a archeologie. Záměrem autora je spíše zprostředkovat místopisnou zkušenost z lokality, kde od narození žije a devět let působí v místním zastupitelstvu. Cílem je poznatky o památných kamenech kompilativním způsobem zasadit do evropského kontextu a následně je dát do souvislosti s reflexí odkazu Jana Husa na Praze 10.

kamen_01

Nejprve posoudíme, jaké místo památné kameny zaujímají mezi různými typy vztyčených kamenů. Vztyčené kameny lze z hlediska vědeckého poznání rozdělit na kameny nejasného účelu a na kameny s jednoznačně identifikovatelným určením. Do první skupiny náleží menhiry, kamenné řady a kamenná uskupení. Jejich společným charakteristickým rysem jsou nejasnosti ohledně stáří, původu a účelu. Menhiry jsou dlouhé kameny, které byly vztyčeny lidskou rukou. Nejstarší menhiry v severní Evropě se datují 4500 let př. n. l. [Cílek, 2014, s. 25]. Množství megalitických památek se nachází zejména v Irsku, Anglii, Bretani a na Maltě. U některých menhirů lze vysledovat promyšlenou orientaci, jindy se zdají být umístěny chaoticky. Cílek uvádí, že „typické umístění megalitické památky severní Evropy je takové, aby měla výhled do krajiny a byla orientovaná k vodním plochám a zdrojům [tamtéž, s. 23]. V českých podmínkách se jedná spíše o vazbu na půdu a na kopce na obzoru. V České republice je podle publikace České megality za menhiry považováno přes 30 kamenů [Šarič, 1999]. Nejznámějšími českými menhiry jsou „Zkamenělý pastýř“ u Klobuk na Slánsku a „Zkamenělý mnich“ u Drahomyšle na Lounsku. V blízkosti Prahy se nacházejí menší menhiry v Horoměřicích a ve Zbuzanech. Vážou se k nim nejrůznější mýty (např. o léčivých účincích, navracení plodnosti či úlevě od bolestí), což odpovídá legendám o britských a bretaňských menhirech. Bezdětní manželé se ke kamenům modlí např. i v Indii [Cílek, 2014, s. 89]. Na území hl. m. Prahy se nachází jediný menhir v Dolních Chabrech. Pro svou podobnost s nakloněnou mužskou postavou byl nazván „Zkamenělý sluha“. Do 30. let 20. století stál osaměle poblíž křižovatky starých cest a – jak je typické i pro jiné menhiry – poskytoval neokázalý výhled do krajiny; nyní je obklopen rodinnými domy. Předpokládá se, že reflektoval geometrické vztahy a souvislosti s letním a zimním slunovratem a že v krajině vytvářel jakýsi „obzorový kalendář“ [Mrňavá, 2006]. Linie záměrně postavené z kamenů se označují jako kamenné řady. Jejich nejznámějším evropským dokladem jsou kamenné řady v bretaňském Carnacu, na českém území jsou to Kounovské kamenné řady u Mutějovic. Spekuluje se, že řadami se chodilo a v ohradách probíhaly posvátné obřady. Cílek oproti ideální geometrii starého Egypta pozoruje u evropských řad „ekologickou“ nepředvídatelnost, která respektuje reliéf krajiny [2014, s. 19]. Kamenná uskupení se vyznačují kombinací pravidelnosti a nepravidelnosti. Příkladem je „BoitinerSteintanz“ (Boitinský kamenný tanec) v německé spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko. Fascinace záhadnými menhiry a kamennými uskupeními se projevuje i v dnešní době, kdy banky, hotely, firmy a esotericky založení lidé na svých zahradách či volných prostranstvích vztyčují kameny, např. novomegalitické uskupení „Große Basilika“ (Velká Bazilika) u rakouského Waidhofenu nad Dyjí nebo „LichtenhägerFindlingsgarten“ (Lichtenhagenská zahrada bludných balvanů) ve vsi Lichtenhagen u německého Rostocku, kde jsou kameny postaveny do tvarů zvířat. Estetické vyznění moderních kamenných uskupení je hodnoceno rozporuplně, někdy podobné výtvory působí spíše jako vystavování na odiv než jako snaha o hledání tradice, navíc krajina přichází o kameny ve svém přirozeném umístění. Jisté však je, že vztyčené kameny působí na lidské emoce a probouzí imaginaci kolemjdoucích.

kamen_02

Mezi vztyčené kameny s jednoznačně identifikovatelným určením patří z hlediska funkce mj. dolmeny, náhrobní kameny, smírčí kameny, milníky, mezníky, kameny hraniční, výstražné, pamětní a památné. Dolmeny jsou megalitické hroby ve tvaru kamenných stolů, kdy na několika menších kamenech je umístěn velký plochý kámen. Příkladem je keltský hrob „Table des Marchand“ v bretaňském Locmariaquer. V některých hrobkách byl vstup tak úzký, že mohla projít jenom duše zemřelého [La Table des Marchand, 1992]. Klasické náhrobní kameny se staly krajinotvorným prvkem, pokud byly vztyčeny mimo hřbitov. Smírčí kameny sloužily ke smíru, odčinění viny a k pokání. Kameny vyjadřovaly vazbu mezi pozůstalými oběti a pachatelem násilného činu a dosažení smíru prostřednictvími finančního vyrovnání [Sysel, online]. Milníky jsou kameny na silnici označující vzdálenost do daného místa. Někdy kromě prosté technické informace byly doplněny i soškou světce, a měly tak i posvátnou a ochranitelskou funkci [Cílek, 2014, s. 272]. Zatímco mezníky ohraničovaly jednotlivé pozemky, hraniční kameny oddělovaly větší celky (např. panství, státy) a byly označovány nápisy, iniciálami, názvem panství či letopočtem [Sysel, online]. Výstražné kameny upozorňovaly na nebezpečí na cestě (např. prudké klesání, brod). Od pamětních kamenů, které dokládají tragické události (např. smrt v horách, pád ze skály) odlišujeme kameny památné. Cílek je definuje jako nápadné kameny, ke kterým se váže „nějaká skutečná či bájná historie, třeba jenom pověst“ [2014, s. 29]. Řadí je paralelně k památným stromům, které rovněž utvářejí krajinu. Památné kameny nás propojují s předešlými generacemi, vytvářejí kontinuitu života a kultury, prokazují úctu význačným osobnostem, událostem nebo místům. Zvláštní místo mezi památnými kameny zaujímají posvátné kameny, které přitahují pozornost poutníků, jako např. kámen ve středu Jeruzaléma, kámen sv. Kolomana ve vídeňském dómu sv. Štěpána či tetínský kámen sv. Ludmily. Přitom ještě mezi 6. -12. stoletím církev uctívání kamenů zakazovala a vyzývala k rozmetání pohanských kamenů [tamtéž, s. 34].

Zájem o kameny se zvýšil v 19. století, nejprve ve výtvarném umění. Za všechny zmiňme představitele německého romantismu Caspara Davida Friedricha, který ve svém díle zachytil různé přírodní formy, skály, pobřežní útvary a náhrobní kameny. Ve 2. polovině 19. století se projevuje zájem o národní historii, o osobnosti, které se zasloužily o rozvoj kultury či území. V Rostockém vřesovišti (RostockerHeide), které je největším přímořským lesním celkem v Německu byly vztyčovány památné kameny na významné lesníky a lesní inspektory (Garthestein, Bencard-Stein, Beckerstein), rovněž i na vlastivědce (Krausestein) [Gebhard, 2005]. V roce 1862 je v Kostnici poblíž upálení Mistra Jana Husa umístěn Husův kámen (Hussenstein). Jedná se o bludný balvan nalezený při výstavbě železnice. Ležící kámen svým umístěním nepůsobí velkolepě. Možná byl záměr Husa jen jemně připomenout a nebudovat výškově výrazný památník, který by poutal pozornost obyvatel Kostnice. Důvodem bude též skutečnost, že jak židovská tak křesťanská tradice se vztyčeným kamenům vyhýbají, neboť by mohly evokovat uctívání v pohanských dobách. Bez ohledu na výšku je kámen v současnosti hojně navštěvován poutníky z Čech a – každoročně 6. července – i představiteli veřejného života [Russ, 2013]. I Německá evangelická církev připomíná 6. červenec jako památný den (Gedenktag). Kromě teologických myšlenek Husa vyzdvihuje Ekumenický lexikon také jeho zásluhy o český jazyk a srovnává je s Lutherovými zásluhami o němčinu [Schäfer, online]. Zájem o památné kameny se v souvislosti s národním obrozením zvyšuje i na území Čech. Od poloviny 19. století se v rámci národních setkání začíná putovat na památná místa k zajímavým kamenům. Centrem národních snah se stává stavba Národního divadla, jehož základní kámen je položen v roce 1868 [Rybár, 1980, s. 17]. K podtrhnutí národního významu stavby jsou přivezeny kameny ze skal, které hrály v českých dějinách významnou roli (mj. Říp, Radhošť, Prácheň, Vyšehrad, Svatobor, Trocnov, Žižkov, Blaník). Kameny symbolizují vzkříšení, kdy národ povstává z hrobu. Položení základního kamene se účastní osobnosti jako Purkyně, Palacký, Rieger, Zítek či Smetana. Tato událost vrcholí celonárodním průvodem. Zatímco v budovatelské atmosféře kolem Národního divadla se sledoval spíše odkaz revolučního husitského hnutí a Jana Žižky (Trocnov, Žižkov) než samotného Mistra Jana Husa, nechávají občané Jičína postavit v roce 1872 postavit Husovu sochu jako připomínku jeho důrazu na mravní aspekty lidského chování. Do této doby též spadá novodobé vztyčování kamenů na našem území. V roce 1884 byl na Kraví hoře u Písku lesníky vztyčen žulový balvan na paměť každoročních srazů. V rámci národních setkání se začíná putovat nejen na kopce, ale i ke kamenům (např. k přirozenému balvanu Klepec u Českého Brodu) [Cílek, 2014, s. 35-36].

kamen_03

Jeden z prvních Husových kamenů v přírodě byl osazen na počátku 20. století na vrchu Vinice v Pardubicích. Způsob umístění kamene na vrch s výhledem na město a okolí do určité míry koresponduje s postupy megalitických kultur (dnes je vrch hustě porostlý vegetací). Do roku 1918 se zde konaly slavnosti u příležitosti 6. července, později byl kámen odstraněn, aniž by došlo k plánované výstavbě Husova pomníku [Thein, online]. Nevelký a prostý kámen byl v tehdejší době protipólem velkých monumentů a katedrál, jako by odkazoval na Husův spis O církvi, kde za hlavu církve není považován papež, ale Kristus. Příslušníkem církve je ten, kdo žije podle přikázání Krista. Vlna připomínání Jana Husa přichází v roce 1915. Na Staroměstském náměstí je odhalen v den pětistého výročí Husovy smrti monumentální pomník, který je dílem Ladislava Šalouna [Rybár, 1980, s. 92]. Další socha vzniká např. v Plzni na Doubravce. Hus zde tiskne k tělu Bibli, působí jako sebevědomý muž, který stojí v čele nábožensky očistného hnutí. Dílo artikuluje myšlenku, že největší autoritu ve věcech víry nemá člověk ani církev, ale Bible. Snad je to Hus roku 1413, který „Pražany v dalších listech nabádal, aby i v soužení vytrvali ve slově božím“ [Šmahel, 2013, s. 156]. Dalšími impulzy k osazování Husových kamenů přináší vznik Československa v roce 1918 a Církve československé v roce 1920. Tato česká národní církev vznikla odštěpením od římskokatolické církve, roku 1971 se přejmenovala na Církev československou husitskou a působí jen v ČR a SR. V roce 1919 byl postaven Husův kámen v Nekvasovech u Nepomuka. Obsahuje reliéf Jana Husa a nápis „Milujte se, pravdy každému přejte“. Kámen je poškozen erozí. V roce 1921 byl v Českém Brodě slavnostně odhalen Husův kámen z vrchu Klepec. Kolem žulového, 28 tun těžkého balvanu leží sedm menších žulových balvanů, které symbolizují Husovy následovníky a osobnosti husitského hnutí. Dnes na pomníku chybí původní bronzová deska a kalich [Caha, 2007]. V roce 1923 postavila Národní jednota sokolská památník s reliéfem Jana Husa a letopočtem 1918 na Blatenském vrchu. Tento památník byl přemístěn do centra Horní Blatné ke kostelu sv. Vavřince. Ve stejném roce je v Kostnici otevřeno muzeum.

kamen_04

Za éry socialismu je v l. 1950-53 znovu vybudována Betlémské kaple, která byla v r. 1786 až na tři obvodní zdi zbořena. Při rekonstrukci byly objeveny části původních nápisů ze spisů Jana Husa a Jakoubka ze Stříbra. Stěny interiéru zdobí také kopie husitských vyobrazení [Rybár, 1980, s. 114]. V roce 1950 postavilo město Hlinsko znovu památník Jana Husa z roku 1928, který byl v roce 1939 poškozen nacisty. V 70. a 80. letech bylo připomínáno spíše revoluční husitské hnutí, jak dokazuje mj. výzdoba stanic pražského metra (Želivského, Jiřího z Poděbrad).

I v současnosti vznikají nové pomníky. Socha na Krakovci od Milana Váchy z roku 2011 připomíná zdejší pobyt Husa od 15. července 1414. Odtud se 11. října 1414 vydal na cestu do Kostnice [Frič, 1982, s. 278]. Poslední vlna zájmu o připomínání Jana Husa se váže k 600. výročí upálení. Betlémská kaple v roce 2015 dostává nový zvon. V Beskydech na Prženských Pasekách vzniká památník, který připomíná pobožnosti na loukách, cestách i v lesích, kdy se po vydání interdiktu Hus uchýlil z Prahy na venkov. Neobvyklý pomník od Adély Kačabové stojí od roku 2015 v Kostnici. Znázorňuje kalich v plamenech a zároveň připomíná věž na šachovnici jako symbol práva a pravdy [Rindt, 2015, s. 20]. Oproti skromně ležícímu Husovu kameni má v sobě tento tři metry vysoký kamenný památník působivost dávných menhirů. Snad je připomínkou Husova listu z června 1413 mistru Janovi z Rejnštejna, v němž „poprvé veřejně vyhlásil, že se postaví svým nepřátelům a pomocníkům Antikristovým, bude-li třeba, i za cenu smrti na hranici. Lépe je dobře zemřít než špatně žít“ [Šmahel, 2013, s. 156].

kamen_05

Na Praze 10 se nacházejí Husovy kameny ve Vršovicích, na Vinohradech a v Záběhlicích. První památný kámen připomínající činnost Mistra Jana Husa se nachází ve sboru CČSH v Moskevské ulici ve Vršovicích (ve 30. letech 20. století okres Praha XIII., nyní Praha 10). Vršovice založené v 11. století si dlouho držely vesnický ráz. Ve 2. polovině 19. století se Vršovice staly atraktivní pro stavební projekty, rostl počet obyvatel a v roce 1902 byly povýšeny na město [Rybár, 1980, s. 253]. Pět let po vzniku Československa je ve Vršovicích založena náboženská obec Církve československé a aktivně se podílí na místním společenském životě (od svého základního poslání přes hodiny náboženství pro děti až po divadelní představení). Budova Husova sboru byla postavena v letech 1929-30 podle projektu architekta Karla Truksy. Vyznačuje se specifickou věží s prosklenou krychlovou lucernou, která se tyčí v centru Vršovic jako maják naděje. Existuje domněnka vycházející ze Zappovy kroniky, že se kostel nachází na místě, kde měl v roce 1448 „své ležení nejslavnější husitský král Jiří Poděbradský, a odtud podnikl útok na Vyšehrad“ [Výrut, 1998, s. 32-33]. Základní kámen ke stavbě Husova sboru byl přivezen z Kozího hrádku a stal se součástí zdi v modlitebně. Přestože působí poměrně nenápadně, jako by dodával institucionalizované církvi odvahu k návratu ke svému původnímu pastýřskému poslání po vzoru církve prvotní. Kozí Hrádek (od roku 1962 národní kulturní památka) se nachází cca 5 km od Tábora. Byl založen ve 14. století na nepříliš bezpečném místě a zanikl po požáru v roce 1438 [Frič, 1982, s. 149]. Na počátku léta 1413 zde pobýval a kázal Mistr Jan Hus, což připomíná pamětní deska s nápisem „Káži mezi ploty, podle hradu, jenž slove Kozí“. Tato pamětní deska byla opravena v roce 2015 společně s takzvanou Sokolskou mohylou, v níž je bronzová kruhová deska s basreliéfem Jana Žižky a Jana Husa, instalovaná v roce 1924 při příležitosti 500. výročí úmrtí Jana Žižky. Do těsné blízkosti mohyly vede od 5. července 2015 naučná stezka [Klíma, 2015, s. 3]. V přeneseném slova smyslu tato stezka pokračuje prostřednictvím památného kamene z Kozího hrádku až do moderní, nepříliš zdobné budovy vršovického Husova sboru a přenáší sem nezaměnitelný genius loci.

kamen_06

Umístění památného Husova kamene na Vinohradech rovněž úzce souvisí s působením Církve československé. Vinohradský Husův sbor byl postaven z důvodu nedostatku vlastních bohoslužebných prostor ve 20. letech 20. století (po vzniku církve se konaly bohoslužby nejprve pod širým nebem, v letech 1921-1933 ve školní kapli Na Smetance) [Husův …, s. 3]. V roce 1933 byl konstruktivistický kostel podle návrhu architekta Pavla Janáka otevřen. Skládá se z věže, jejíž vrchol zdobí husitský kalich, modlitebny a obytného domu. Modlitebna je zajímavá svým svažováním směrem dolů k vyvýšenému presbyteriu, což zajišťuje dobrou viditelnost ze všech míst, a příčnou dispozicí, v níž je patrná inspirace Josipem Plečnikem a Otto Wagnerem. Pod kostelem je od roku 1938 umístěno jedno z největších kolumbárií Evropy s freskou „Převoz očištěných duší přes moře zapomnění“, v níž se odráží doba mnichovské zrady a blížící se války – svár dobra a zla [Husův …, s. 6]. Husův kámen v ulici U vodárny před schodištěm ke vstupu do Husova sboru je hranol o čtvercové podstavě cca 450×450 a výšce cca 700 mm se zkosenými hranami. Je umístěn na piedestalu cca 900x900x400 mm, který je volně položen na zem a obsypán oblázky [Úprava …, 2015]. Na piedestalu je informační nápis „Kámen z památného hradu Krakovce, kde prodléval M. Jan Hus před svým odchodem do Kostnice“. Kámen je připomínkou jara 1414, kdy Hus obdržel oficiální pozvání na koncil. Zikmund se Husovi zaručil za bezpečnost a záležitost byla svěřena „do rukou vratislavského hejtmana, Jindřicha Lefla z Lažan. Úloha prostředníka připadla muži, jenž byl sám přede dvěma roky v Římě obžalován z ochrany kacířství, a který tak požíval Husovy důvěry“ [Šmahel, 2013, s. 161]. Hus tedy přichází na pozvání pana Lefla na Krakovec, věnuje se kázáním a má zde několik týdnů na rozhodnutí, až konečně pozvání na koncil přijme a z Krakovce se na něj vydává s nadějí na vítězství boží pravdy. Kámen obrůstá hustá keřovitá zeleň a stojí u něj šikmo rostoucí lípa, která byla vysazena v době umístění památného kamene v souvislosti s výstavbou Husova sboru ve vzdálenosti cca 1 m od památného kamene. Kmen se v současné době nebezpečně naklání a po letech se kamene skoro dotýká. Kořenový bal lípy polohu kamene narušuje. Protože současný stav lípy, kamene a chodníku s nevzhlednými asfaltovými vysprávkami nepůsobí uspokojivě, je snaha kácející se lípu nahradit, upravit zeleň, odstranit betonové obrubníky, opravit chodník a zklidnit místo umístěním kruhové lavičky. Tím by se kámen dostal „mnohem více do spolupůsobení lípy, která jej částečně chrání a dává prostor pro zastavení se“ [Úprava …, 2015]. Zatím je překážkou realizace nedostatek financí (CČSH v roce 2015 neúspěšně žádala Magistrát hl. m. Prahy o finanční spoluúčast), ale je zřejmé, že z bezpečnostních i estetických důvodů je nutné jednat, tj. hledat další možnosti grantové nebo jiné podpory, aby se tento Husův kámen již v roce 2016 stal důstojnou upomínkou a těšil se minimálně takové pozornosti jako menhiry. Argumentem pro finanční podporu je i fakt, že objekt Husova sboru na Vinohradech je od roku 1958 památkově chráněn a že množství památkově chráněných objektů na Praze 10 není tak velké jako např. v Praze 1 nebo 2.

kamen_07

Třetí Husův kámen v desáté pražské městské části se nachází v Záběhlicích na vrcholu svahu mezi Jižní spojkou a Odstavným nádražím Praha Jih. Tento kámen byl po desítky let zapomenutý, v současné době je dáván do pořádku. Z důvodu poškození jeho základů stářím a kořenovou soustavou byl kámen přesunut na betonovou desku. Okolí bylo místními nadšenci vyčištěno, bujná vegetace prosekána, svah srovnán. Dřevěné stupně coby schody mají usnadnit přístup. 28. června 2015 se zde konala jednorázová pobožnost Církve československé husitské, kterou vedl farář vršovického Husova sboru David Frýdl. Po několika promluvách se zpívala píseň, kterou otextoval T. B. Kašpar (1877-1941) ke dni Husovu: V ruce tvé, Pane, svůj zde život kladu, v tobě se skrývám, v přepevném hradu, nepřátel zlobu znáš i přátel zradu; přijmi mne v milost svou! Na kámen upozornil záběhlický historik, nicméně jeho historie je zahalena tajemstvím. Na kameni je vytesán kalich a roky 1415-1915, byl tedy patrně vztyčen baráčníky Slatin a Záběhlic k pětisetletému výročí upálení Mistra Jana [Zapomenutý …, online]. Je pravděpodobné, že se zde za první republiky konaly poutě, na návrší vedla větší cesta, po níž zůstalo několik patníků. Že památný kámen po druhé světové válce upadl v zapomnění, je pro Záběhlice příznačné – původ jejich názvu se vykládá buď jako úkryt „zběhlých“ poddaných (dokonce se prý v Záběhlicích schovávali lidé ještě v době po první světové válce) nebo jako osada „lidí, kteří se zaběhli“, aby se skryli v údolí Botiče, či jako místo „zabíhání cest“ v členitém terénu. „Tomu lze rozumět tak, že v rozmanitém terénu této obce cesty často neuvěřitelně zatáčejí, mění směr, stoupají vzhůru od potoka i mizí“ [Polák, 2014]. Obec Záběhlice je připomínána již v r. 1088 a do dnešní doby si i jako součást Prahy ponechala venkovský charakter, který kontrastuje se sídlištěm Zahradní Město. V letech 1407-1408 tu na jedné tvrzi pobýval král Václav IV., druhá tvrz byla majetkem litomyšlského biskupství. Umístění památného kamene lze dát do souvislosti i s dobou husitskou, která přinesla změny majetkových poměrů. Po roce 1420 zabrali církevní majetek Pražané [Kolektiv, 1980]. Při tažení na Prahu ve vsi pobývala vojska táboritů a sirotků. V roce 1434 zde tábořila vojska před bitvou u Lipan. Po porážce husitské revoluce v roce 1436 přešly Záběhlice do majetku Mikuláše Zajíce z Hazmburka. Umístění kamene uprostřed přírody může odkazovat na Husovy bohoslužby pod širým nebem (v roce 1414 kázal Jan Hus na venkově, mj. na Zvíkovci) [Kumpera, 1989, s. 191].

Význam zapomenutého záběhlického Husova kamene lze spatřovat nejen v možnosti uspořádat zde srazy baráčníků či sborové pobožnosti, ale i v šanci každého jednotlivce individuálně chválit Boha jako cestu, pravdu a život. Památný kámen také zprostředkovává živý kontakt s významnými předky – Mistrem Janem Husem, husitským hnutím a obyvateli Záběhlic roku 1915, kteří si možná přáli vyjádřit svůj hluboký vztah ke své obci a vytvořit určitý typ posvátného místa, kde je duchovní síla soustředěna do kamene, tak jako tomu bylo u dávných menhirů. A stejně jako menhiry zůstává i záběhlický Husův kámen zahalen tajemstvím a připomínkou člověku, že skryté pravdy můžou přinášet dobro a krásu. Stačí jim projevit úctu.

Ing. Zdeněk Vávra, Ph.D.

Příspěvek: konference Hussitentum und Grenze na Západočeské univerzitě v Plzni, 19.11.2015

 

 

Použitá literatura

Caha, M. Husův kámen [text naučné stezky]. 2007

Cílek, V. Kameny a hvězdy. Praha : Dokořán, 2014. ISBN 978-80-7363-603-6.

Frič, D. a kol. Československo. Průvodce. Praha : Olympia, 1982.

Gebhard, L. Graal-Müritz. Rostocker Heide. Rad- und Wanderkarte. Ilmenau/OstseebadWustrow : Grünes Herz, 2005. ISBN 3-929993-32-5.

Husův sbor Církve československé husitské v Praze na Vinohradech. Praha : Rada starších náboženské obce Praha – Vinohrady, 2003.

Klíma, P. Obnova Sokolské mohyly a sousední pamětní desky u NKP Kozí hrádek. In: Novinky ze Sezimova ústí. Sezimovo Ústí : MěÚ Sezimovo Ústí, červenec-srpen 2015.

Kolektiv. Minulost a současnost Prahy 10. Praha : OV KSČ, ONV a OKD v Praze 10, 1980.

Kumpera, J. Západočeský kraj A-Z. Plzeň : Západočeské nakladatelství, 1989.

La Table des Marchand [pohlednice]. Chateaulin : Éditions jos le Doaré, 1992.

Mrňavá, M., Snížková, J. Dolní Chabry – Brána do pravěku Prahy [text naučné stezky]. 2006.

Polák, M. Broncová, D. Praha 10 známá neznámá. Praha : MILPO MEDIA, 2014. ISBN 978-80-87040-32-4.

Rindt, C. Säule der Versöhnung und eine Legende. In: Südkurier, 14. dubna 2014.

Russ, J. 700 Kilometer Radfahrt zum Gedenken. In: Südkurier. 8. července 2013.

Rybár, C. Praha. Praha : Olympia, 1980.

Sysel, M. Kamenné kříže, křížové kameny [online]. Spolek Continuum, Tišnov. Dostupné na Internetu:

< http://www.tisnoviny.cz> [cit. 23. ledna 2014; 9:27].

Schäfer, T. Jan Hus, auch Johannes [online]. Das Ökumenische Heiligenlexikon. Dostupné na Internetu:

< http://www.heiligenlexikon.de/BiographienJ/Johannes_Jan_Hus.html> [cit. 21. září 2015; 11:09].

Šarič, R., Štěpánek, P. České megality. Průvodce. Praha : G-print, 1999. ISBN 8023833030.

Šmahel, F. Jan Hus. Život a dílo. Praha : Argo, 2013. ISBN 978-80-257-0875-0.

Thein, P. Husův kámen [online]. Parpedie. Pardubická encyklopedie Klubu přátel Pardubicka. Dostupné na Internetu: < http://www.parpedie.cz> [cit. 22. září 2015; 10:46].

Úprava předprostoru budovy Husova sboru s památným kamenem. Studie. Praha : MCA Atelier, 2015.

Výrut, K. Čtení o Praze 10. Praha : Vydavatelství Zdeněk Urban, 1998. ISBN 80-238-2837-1.

Zapomenutý Husův kámen je obnovován [online]. Dostupné na Internetu: <http://desitka.cz/text-zapomenuty-husuv-kamen-je-obnovovan> [cit. 29. června 2015; 16:22].